Kráčejme spolu cestou naděje
Drazí bratři a sestry!
S kajícím znamením popela na hlavě začínáme každoroční pouť svatopostním
obdobím s vírou a nadějí. Církev, matka a učitelka, nás vyzývá, abychom připravili svá srdce
a otevřeli se Boží milosti, a tak mohli s velkou radostí oslavit velikonoční vítězství Krista, Pána
nad hříchem a smrtí, jak zvolal svatý Pavel: „Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je
tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,54–55). Ježíš Kristus, mrtvý
a vzkříšený, je skutečně středem naší víry a zárukou naší naděje ve velké Otcovo zaslíbení,
které se již uskutečnilo v něm, jeho milovaném Synu: věčný život (srov. Jan 10,28; 17,3).1
V tomto postním období, obohaceném milostí Jubilejního roku, bych rád nabídl
několik úvah o tom, co znamená kráčet společně v naději a objevovat výzvy k obrácení, které
Boží milosrdenství adresuje nám všem, jednotlivcům i celému společenství.
Za prvé: kráčet. Jubilejní motto „Poutníci naděje“ připomíná dlouhou cestu
izraelského lidu do zaslíbené země, o níž vypráví kniha Exodus; obtížnou cestu z otroctví ke
svobodě, chtěnou a vedenou Hospodinem, jenž miluje svůj lid a je mu vždy věrný. A biblický
exodus si nemůžeme připomínat, aniž bychom měli na mysli tolik bratří a sester, kteří dnes
prchají ze situací bídy a násilí a vydávají se hledat lepší život pro sebe a pro své blízké. Zde
vyvstává první výzva k obrácení, protože všichni jsme poutníky na cestě našeho života, ale
každý z nás si může položit otázku: Jaká výzva pro mne z toho vyplývá? Jsem skutečně na
cestě, nebo jsem spíše ochromený, statický, ve strachu a beznaději, anebo zůstávám ve své
komfortní zóně? Hledám cesty k osvobození ze stavu hříchu a nedostatku důstojnosti? Bylo
by dobrým postním cvičením konfrontovat se s konkrétními podmínkami nějakého migranta
či poutníka a nechat se do nich vtáhnout, abychom objevili, co od nás Bůh žádá, máme-li být
lepšími poutníky do Otcova domu. Je to dobrá „zkouška“ pro toho, kdo je na cestě.
Za druhé: vydejme se na tuto cestu společně. Jít společně, být synodální, to je
povolání církve.2 Křesťané jsou povoláni ke společnému putování, nikdy ne jako osamělí
poutníci. Duch Svatý nás vybízí, abychom vycházeli sami ze sebe, šli vstříc Bohu a svým
bratřím a sestrám a nikdy se neuzavírali do sebe.3 Jít společně znamená být osnovateli
jednoty, vycházet z naší společné důstojnosti Božích dětí (srov. Gal 3,26–28); znamená to jít
bok po boku, aniž bychom druhého deptali nebo převálcovali, aniž bychom v sobě chovali
závist nebo pokrytectví, aniž bychom nechali někoho, aby zaostával nebo se cítil být
vyloučen. Jděme stejným směrem, ke stejnému cíli a naslouchejme si navzájem s láskou
a trpělivostí.
V tomto postním období nás Bůh žádá, abychom si ověřili, zda jsme v našem životě,
v našich rodinách, v místech, kde pracujeme, ve farních nebo řeholních společenstvích,
schopni jít s druhými, naslouchat jim, překonávat pokušení ustrnout ve své sebestřednosti
a starat se jen o své vlastní potřeby. Ptejme se sami sebe před Pánem, zda jako biskupové,
kněží, zasvěcené osoby i laici jsme ve službě Božímu království schopni spolupracovat; zda
máme vstřícný postoj vyjádřený konkrétními gesty vůči těm, kteří se na nás obracejí, i vůči
těm, kteří jsou daleko; zda dáváme lidem pocítit, že jsou součástí společenství, nebo je
ponecháváme na okraji.4 To je druhá výzva: konverze k synodalitě.
Za třetí: vydejme se na tuto cestu společně v naději na zaslíbení. Naděje, která
neklame (srov. Řím 5,5), ústřední poselství Jubilea,5 ať je pro nás horizontem postní cesty
k velikonočnímu vítězství. Jak nás učil Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi, „člověk potřebuje
lásku naprostou. Potřebuje jistotu, s níž může říci: ‚Ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata,
ani nic přítomného, ani budoucího, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude
nás moci odloučit od lásky Boží v Kristu Ježíši, našem Pánu‘ (Řím 8,38–39)“.6 Ježíš, naše láska
a naše naděje, vstal z mrtvých7 a slavně žije a kraluje. Smrt se proměnila ve vítězství. A v tom
spočívá víra a velká naděje křesťanů: v Kristově vzkříšení!
Zde je třetí výzva ke konverzi: výzva k naději, k důvěře v Boha a v jeho velký příslib,
ve věčný život. Musíme se sami sebe ptát: Jsem přesvědčen o tom, že Bůh mi odpouští mé
hříchy? Nebo se chovám, jako bych se mohl zachránit sám? Usiluji o spásu a dovolávám se
Boží pomoci, abych ji získal? Žiji konkrétně naději, která mi pomáhá interpretovat dějinné
události a podněcuje mě k angažovanosti za spravedlnost, bratrství a péči o společný domov,
a to tak, aby nikdo nezůstával ponechán stranou?
Sestry a bratři, díky Boží lásce v Ježíši Kristu setrváváme v naději, která neklame
(srov. Řím 5,5). Naděje je „kotva duše“, jistá a pevná.8 V ní se církev modlí, aby „se všichni lidé
zachránili“ (1 Tim 2,4), a očekává, že bude v nebeské slávě spojena s Kristem, svým Ženichem.
Svatá Terezie od Ježíše to vyjádřila takto: „Doufej, má duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny.
Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým,
co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas.“ (Výkřiky duše k Bohu, 15, 3).9
Kéž se za nás přimlouvá Panna Maria, Matka naděje, a provází nás na naší postní
cestě.
Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 6. února 2025, v den památky svatého Pavla
Mikiho a druhů, mučedníků.
FRANTIŠEK
1Srov. enc. Dilexit nos (24. října 2024), 220.
2Srov. homilie při kanonizační mši blahoslavených Giovanniho Battisty Scalabriniho a Artemida Zattiho, 9. října 2022
3Srov. tamtéž.